Míša v USA na Blog.cz

Loučení

Loučení je obecně blbý. Daleko blbější je, když máte velikou možnost, že většinu lidí, co jste poznali za rok studia v zahraničí, už nikdy taky nemusíte vidět. Všichni spolužáci se rozlítnou po celých státech na vejšky nebo se odstěhují úplně někam do pryč. Pak taky přemejšlíte nad tím, co když se něco stane a bla bla bla. Prostě DEPKA. Nejhorší to bylo asi na Graduation naší školy. Nemohla jsem maturovat - nebo jsem spíš nemohla sedět s mojí třídou a čekat, až dostanu diploma a budu oficiálně venku ze školy. Jak postupně všichni dostávali diploma, tak se to dalo, ještě jsem to držela. Pak ale pouštěli prezentaci fotek SEN10RS, tam byly i moje fotky, tak to už jsem neudržela a začala bulet jak želva. Ani se za to nestydím, prostě mě to mrzelo, štvalo, SRALO a nemohla jsem ty slzy zadržet. Po graduaci se rodiče, kamarádi i samotní maturanti sešli v jídelně dělat fotky a takový blbosti. Tak tam jsem většinu lidí viděla naposledy. Ještě furt mi to nedochází. Nebo dochází? Já ani nevím, až takovej binec mám v hlavě, nemůžu se rozhodnout, co vlastně chci. Vy, co jednou budete exchange studenty taky, se připravte na to, že budete mít taky podobný pocity jako mám já (pokud tedy nebudete mít v Česku nějaký závazky - což osobně z vlastní zkušenosti nedoporučuju).

Balení

Kdo má balení rád? Nikdo. Je to dlouhý, vyčerpávající a vždy si vezmete víc věcí jen "kdyby náhodou tohle a tamto…". To já se balila jinak. Otravovalo mě to víc než obvykle, trvalo mi to ne minuty, hodiny, ale DNY. Možná Vám budu připadat jak nějakej emák nebo slabej jedinec, co to prostě nedokáže. A klidně si to o mně myslete, pokud jste nebyli exchange studenty a nezamilovali se do jiné zemi, budou Vám následující řádky připadat nepochopitelné.

Balila jsem tričko po tričku, u každýho kusu jsem si vybavila něco, co se mi stalo, když jsem to měla na sobě. Tekly slzy, spustil se mi nos a nemohla jsem nic dokončit. Bylo mi strašně úzko, smutno. Těšila jsem se, že uvidím ten starej svět, ale nechtělo se mi pryč z toho novýho. Prostě smíšený pocity. Takovej bordel jsem v hlavě ještě fakt neměla.

Balení mi trvalo 7 dní přesně.

Odjezd

Nebyl opravdickej, míněno, že nebyl takovej, jako jsem si ho představovala. Byl hektickej a smutnej. Stýská se mi.

anebo taky maturák po americku :)

Měli jsme ho v pátek 16. dubna (ne v sobotu) a to z pár důvodů: pronajmutí bylo o 3 000 dolarů levnější a vyzdobení taky.

Jakožto maturanti jsme dostali "Seniors' skip day", že jsme nemuseli do školy. Parádička, tak si zdřímnu a budu spát tak do 11. A ono prdku. V 9 mi začal řvát telefon, tak jsem to úplně rozespalá zvedla. Bylo to moje rande (tady se tomu tak říká, každej si najde svýho partnera, sladí oblečení, většinou jdou spolu jen kamarádi - toť i v případě mém) Robert, který byl úplně natěšený a chtěl si se mnou pokecat a rozebírat jak ten večer bude probíhat. Tak jsem s nim teda kecala i když jsem měla sto chutí mu to položit :D

Řekla jsem si, že už nemá cenu jít spát na dvě hodiny. Tak jsem si šla dát dlouhou sprchu. Hódně dlouhou. Trvala mi asi 40 minut (jak by řekli naši, hrála jsem si na kačenky :D). Pak jsem si četla a čekala, než mi uschnou vlasy (jelikož byl krásnej den a bylo už takhle ráno teplo, bylo zbytečný si vlasy ničit fénem). Pak jsem se teda připravila, upravila, bla bla bla. Oblíkla šaty a boty, nacpala pár věcí do miniaturní kabelky a čekala na Roba v obýváku. Přijel kolem 4. Udělali jsme pár póziček na zahradě a odjeli k němu domů. Tam jsem se seznámila s jeho rodinkou - ach bože, tak milí lidi, nevěřili byste. No tak tam jsme opět pózovali :D a pózovali až nám z toho bylo vedro. Po náročném věčném usmívání se jsme jeli k Andrewovi (nemám páru, jak se to skloňuje, tak se omlouvám :) ) na další pózování, tentokrát ale s ostatními páry. Vyměnili jsme si růže - já dostala na ruku a on na sako (má to nějakej přiblblej francouzskej název, nebyla jsem schopna si to zapamatovat, prostě kytky a hotovo). Krátce před šestou jsme jeli ke škole na parkoviště, kde na nás čekali další páry - společně jsme tam čekali na party bus, který měl dorazit kolem šesté (V 6:30 jsme měli rezervačku v restauraci - před každým tancem se chodí na jídllo).

A tak čekáme, pózujeme, opět :D Čekáme, voláme řidiče. Zabloudil. No výborný. Tak jsme čekali... Bylo vedro, všichni jsme se začali potit, nebylo kam zalízt, čekali jsme a čekali... Panáček si dorazil před sedmou. Byl to takovej sotva dospělej řidič, vypadal, jako kdyby mu bylo vše putna. Nastoupili jsme do party busu, který vypadal jako limuzína uvnitř - jediný plus snad :D. Akorát jsme se tam sotva vešli.

Chtěli jsme hrát muziku - nešlo rádio - resp. šlo, ale chrastilo to jak blázen. Pak jsme řidiče museli navigovat, kam jet. A i když jsme mu dali přesný info, tak zabloudil. Otáčel se na jednosměrce, málem do nás nabouralo auto. Řekli jsme mu, kde se odbočuje do The Chimneys (véča :-P), neodbočil, jel prostě dál. Během cesty si psal smsky a kouřil - naštěstí jsme měli dveře mezi sebou, tak jsme nemuseli čichat ten smrad. Pak, když jsme se konečně dostali na parkoviště restaurace, vjel do pozemku, takže trošku poničil kytky. Zaparkoval asi 10 cenťáků od stromu, takže šok jak prase, že jsme ho nabrali. Jízda dobrodružství.

V restauraci to bylo předražený, ale dobrý. Dala jsem si bezmasý jídlo - což jsem později nepochopila, proč jsem to udělala. Ale bylo to fakt mňam. Celková večeře byla super, zábava, lidi natěšení, všechno :).

Po deváté - myslím, že bylo krátce k půl desáté - jsme jeli pár kilometrů do Hancock Bank - banka, kde jsme měli pronajmutý vrchní sál, místo zdí jen sklo, vypadalo to tam skvěle, jako v pohádce. Měli jsme výhled na Gulfport, krásně osvětlený, fákt nádhera. Uvnitř sálu ale bylo vedro, tak jsme netancovali tak moc, jak jsme chtěli. Písničky hráli dobrý, naštěstí to nebylo jen o hip hopu.

Kolem půl 11. se lidi začali vytrácet, když bylo po vyhlášení krále a královny plesu, naše parta ale zůstala až do konce. Sesbírala jsem si balónky nafouknutý heliem, popadla boty a šla do výtahu, abych se dostala zpátky dolů k party busu.

Při cestě nazpět radio najednou fungovalo bez problémů, tak jsem toho využila a vstala, vybídla jsem kamaráda Kita, aby tancoval se mnou. Tak jsme tancovali v buse, kterej občas zabrzdil, takže nás to hodilo na zeď, ale byla sranda. Bavila jsem se :) dali jsme si helium balónky a zpívali písničky jak chipmunkové :D

Po příjezdu na parkoviště jsme se odebrali na party ke Kitovi - resp. na časnou snídani. Moooc dobře jeho maminka uvařila pro nás.

Přibližně v 1 nebo 2 jsem se dostala do postele, úplně vyčerpaná. Nohy mě bolely pak další dva dny. Byla to skvělá akce!

A bylo jaro, všechno, všechno kvetlo :D

Asi kolem osmé ráno jsme vyrazili na výlet. Nejdřív ale směr Hattiesburg odvést MJ a Haydena k babičce.

Od rána panovala taková zvláštní nálada, tak jsem se trošku obávala, jak to bude v autě sedmnáct hodin cesty. Zezačátku bylo trošku dusno mezi dvěma pasažéry, ale já jsem si dala do uší sluchátka, poslouchala muziku, a nic, kromě mihající se přírody, jsem nevnímala.

 Asi Vás napadne otázka, proč jsem koukala na přírodu. Odpověď je jednoduchá. Od severního Mississippi se příroda začala rapidně měnit. Hned za hranicemi našeho státu jsem viděla hory, zelený palouky, domy na kopcích. Z nějakého důvodu mi to připomnělo Česko a začaly se mi hrnout slzy do očí. Zní to ujetě, že? Fňukat kvůli tomu, že vidíte něco podobného tomu, v čem jste vyrůstali. Ale Mississippi je na stejným poledníku jako sever Afriky, tak je jasný, že tam nenajdete smrky ani borovice. Na pobřeží taky těžko najdete hlínu, ale písek a mušle. A po 8 měsících bydlení v subtropech jsem najednou viděla krásnou přírodu v Tennessee.

Bylo krásně, skoro žádnej mráček. Sundala jsem si sluchátka a povídala si s Honey, Daphne a Markem o tom, jak je to v TN nádherný. Pak, nevím jak, jsme vjeli do lijáku, pak z toho byly i kroupy. Asi o 5 minut později jsme slyšeli v rádiu hlášení o tornádu. Hele, tady si nemůžete představit tornádo, který je tak silný, že by odneslo Dorotku do země Oz. Prostě tornádo - silnej vítr, kterej se točí. Šlo to naším směrem, ale někde daleko za náma, takže jsem to ani neviděla a nemohla si to vyblejsknout na památku :D

Pak jsem poslouchala velice zajímavou konverzaci mojí rodiny o tom, jak je možný, že krávy dokážou stát na kopcích bez toho, anižby se svalily z kopce a jaktože domy na vrcholcích se nesesypou. No, chytala jsem se za hlavu. Jiný kraj, jiný mrav...

K večeru jsme dojeli do jižní části Virginie. Všichni unavení (možná i kvůli změně času) a rozlámaní z auta jsme hledali motel, kde přespat. Vjeli jsme do jednoho města. Sice nebylo tolik osvětlený, na ulici skoro nikdo nebyl. Ale byl večer a kevšemu neděle, takže (apoň pro mě) mě to zvlášť nepřekvapovalo. Ale kupodivu mému, rodina se v tom městě bála, prej jim to přípomínalo horor a chtěli z něj pryč. Tak jsem si říkala, jak by se báli jít večer u nás doma po Letný. To by se po..... :D Každopádně jsme z toho "bubu" města odjeli a jeli hledat nocleh jinde.

Přijeli jsme do Dublinu (ani se nepokoušejte přemejšlet o Irsku), našli hotel, dali si tam věci a šli do Waffle House na jídlo. Pak jsme se vrátili do hotelu. Dostali jsme největší pokoj za 80 babek, takže parádička. Usnuli jsme hned a spali jak zabitý až do rána.

Hned po probuzení jsme se shodli, že si dáme snídani v McD's. Mňam mňam. Pak jsme vyjeli do Alexandrie, kde na nás čekali Webbovi - příbuzní "naší" rodiny.

Carolynn (hostitelka) nás už vyhlížela se svými dětmi. Moc milá paní už od prvního pohledu. A podle druhého úplně jiní lidé než moje hostitelská rodina (a nejen proto, že Webbovi věří v boha). Ani už nevím, v kolik jsme dorazili na místo, ale na tom nezáleží. Po pár desítkách minut jsme se rozhodli, že do DC pojedeme hned ten den. Carolynn nás vzala autem na "Kiss & Ride", kde jsme nastoupili na metro a jeli na Smithsonian - muzea, která jsou zadarmo a téměř kdykoliv přístupná, hlavně proto, že jsou kousek od sebe a v centru. Šli jsme cestou muzeu, když v tom jsem viděla památník, takovej ten velkej sloup, kterej průměrnej člověk vidí jen v televizi ve filmech. Okamžitě úsměv jak kočka Šklíba, že to vidím. Připadala jsem si jak na tajný misi (nevím za čím, ale cejtila jsem se "spešl" :D). Vstoupili jsme do muzea 2. světové války, kde otevřeli speciální exhibici o propagandě Hitlera. Samozřejmě nás neminula fronta (která kupodivu nebyla nadlouho), (mimochodem, taky se Vám stává, že si stoupnete do fronty - s prominutim velký jako kráva - a když už jste u vchodu, tak se kouknete za sebe a úplně Vás vytočí, že za Vámi je pár jedinců a ten dav, co byste očekávali, tam není? Naštve... Ano, velice :D). Pak jsme vešli do dveří, kde byla, juchůůů, kontrola kabelek a takovejch věcí, taky Vás sjížděli takovým tím kolečkem, jestli nemáte zbraň. Mě tím objeli asi dvakrát, jako kdybych měla v sobě nějaký nebezpečný evropský senzory nebo tak něco :D pak mě konečně propustili. Nebudu popisovat každej cíp muzea, to bychom tu byli do rána (což je sporný, pro koho by bylo ráno a pro koho ne :D, ehm - to byla jen poznámečka), jen řeknu, že na mě celá ta "výstava" měla takovej strašně osobní dojem, málem jsem si ubrekla, občas nějaký ty slzy, citlivka no :D, ale fakt... Viděla jsem i na lidech - a kupodivu i na dětech věku mýho bráchy, jak to všechno brali strašně osobně a jak hluboce to vnímaly (zejména zájmena :D - to byl blbej vtípeček. Zejména dům a život z deníku Daniela - Žida, který žil v době WWII. a přežil holokaust). No, překvapující, velice překvapující. Když jsme vycházeli ven, zarazila nás cedule s jedním černým policistou, kterého někdo zastřelil v jeho službě před rokem (2009) kvůli barvě jeho pleti. Šokující.

Dom jsme se vrátili na večeři. Potkala jsem hostitele a ještě jednoho syna, kterého měli. Carolynn udělala lasagne, pomodlili jsme se, jídlo moc dobrý a Michalce chutnalo :)

Spala jsem v obejváku - ke štěstí mému hned u lampičky, takže jsem si mohla číst srdceryvnou knížku od N. Sparkse, Dear John (čtu to anglicky, takže nemám šajna, jak se to jmenuje u Vás, ale typovala bych: "Milý Johne"? "Drahý Johne"? Maybe baby).

Druhý den (bylo trošku chcavo - oblíbené slovíčko ve slovníku naší rodiny, neberte to jako nadávku) ráno jsme vzali Jonathana a Josepha (malí kluci Webbových) a jeli jsme do dalšího ze Smithsonianských muzeí - do muzea amerických Indiánů. Nebylo tam moc lidí a atmosféra celé expozice působila velice mile - až mírumilovně, řekla bych. Nejvíc mě zaujalo, jak vše dělali ručně - hlavně teda oblečení z korálků. Pak se mi líbily panenky, z některejch mi teda stály vlasy hrůzou :D. Viděla jsem, jak se staví taková menší loď, nakoukla do jejich kuchyně a taky viděla, jak takovej moderní indián vypadá a jak stále dodržuje své zvyky.

Po klidné procházce jsme vešli do muzea letadel, kde to byl pravý opak. Hlava na hlavě, pořádně se nedalo procházet, byli jsme v gift shopu a pak jsme prošli několik expozicí, ale brzo jsme na to hodili bobka a šli ven, kde na nás čekala Carolynn s občerstvením. Po dobrém obědě jsme se procházeli v parku. Chtěla jsem se vyfotit před Capitol Building a aby taky ne :D Tak jsme kvůli mně museli jít blíž. Viděla jsem otrávené xichty, ale to mi bylo úplně jedno :) Před budovou jsme zahlédli protest a my se s Daphne chtěly jen tak přidat, abychom mohly říct, že jsme demonstrovali za něco. Když jsme šly blíž k cedulím, viděly jsme nápis: "Whose penis, whose body, whose rights", tak nás to docela zmátlo, a radši jsme se otočily a šly zpátky.

Třetí, a poslední muzeum tohoto pobytu, bylo muzeum přírodních dějin. A tam bylo všechno, dinosauři, pralidi, všechny takovýhle chlupatý ošklivý věci, pak mořskej svět, svět na obloze, v zemi a tak, bla bla bla. Tam se mi líbily možná ty prehistorický kreatury, co žilyy v moři, potom samozřejmě kostry dinosaurů a realistické postavy pralidí (to bylo hodně bubu).

Potom jsme se vrátili domů a následovala podobná rutina jako předchozí den.

Ve středu byl asi ten nejlepší den, bylo sluníčko, krásné počasí, nebe bez mraků. Parááááááda :) Tak jsme si řekli, že projdeme "outdoor stuff". Jako první jsme jeli na Arlington hřbitov, který stále jako hřbitov funguje. Nasedli jsme na vyhlídkovou jízdu busem a poslouchali průvodce, co nám povídal o jednotlivých částech hřbitova. Asi to zní morbidně, ale to místo vypadalo kouzelně a mělo v sobě strašně moc historie, která z něj srčela už na první pohled. Mimo to také kvetly stromy, tak to místo vypadalo romanticky. První zastávka byla u náhrobku (s věčným ohněm) Kennedyho a jeho rodiny - manželky, dcery a bratra JFK. Poté jsme jeli k náhrobku všech neidentifikovatelných vojáků z 1., 2. světové války a Vietnamu. Tam se, jako tradice, hlídá náhrobek 24 hodin, 7 dní v týdnu právě na jejich památku. Po ani nevím kolika minutách se stráž střídá. Je to fakt úžasnej ceremoniál, všichni jsou potichu, nikdo nemluví a ani nehne brvou (a nejen kvůli tomu, že se to po návštěvnících vyžaduje, ale i proto, že to bere dech), všichni porozně fotí anebo natáčí. Asi po 2 hodinách v Arlingtonu jsme šli pěšky k památníku Abrahama Lincolna. Samoržejmě lidí jako much už jen kvůli Cherry Blossom Festivalu, ale stejně to stálo za to. Na schodech jsem se střetla s jednou ženskou, co měla nohy převázaný takovou tou stříbrnou pevnou izolačkou, v ruce držela svoje sexy botky na vysokym podpatku a z očí bylo jasně vidět, že si ubrekla. Bylo mi jí líto, vypadala fakt jak chudák, ale jakej debil by si bral do Washingtonu na památky boty na podpatku velkym jako kráva?

Po chvíli jsme vyšli nahoru k památníku a namířili si to dovnitř k jeho soše. Doteď v sobě mám takovej strašně zvláštní pocit, takovýhle věci znám jen z filmů a teď jsem na to koukala s pusou dokořán a ani jsem nemohla promluvit. Já vím, je to jen socha, ale sakra lidi, pochopte, že tohle je prostě strašně exciting! A je to Amerika... A hlavně socha, před kterou Dr. King měl svůj speech ohledně diskriminace černochů někdy v padesátých letech. A taky Forrest Gump :D Když jsem se podívala směrem k Washington Monument, viděla jsem tu vodu a úplně se mi vybavila tu scénu s Jane, jak ve svým hippiesáckym ohozu běží a volá Forresta. :)

Už jsem nakousla další památku ke které jsme se chystali jít, ale předtím jsme prošli památníkem asijských vojáků, coby soch reálné velikosti. Působivé.

Další "stanicí" na procházce parkem byla zeď zesnulých vojáků a lidí, co padli ve válce. Bylo to až strašidelný, kolik lidí umřelo. U zdi jsou knížky seznamu lidí, co jsou na zdi napsaní, je tam i číslo bloku, takže si lidi můžou najít někoho ze své rodiny. Většina lidí zanechává u toho bloku svíčku, americkou vlajku anebo kytky. A také si překreslí jméno na papír - teď se vyjadřuju fakt blbě, ale nevím, jak jinak to říct. Prostě položí papír na to jméno dotyčného na zdi a přečmárají to tužkou, takže jim vznikne obrys. (S mým českým slovníkem je to vážně bledé)

No a po pár minutách jsme se ocitli před samotným Monumentem. Pocit vzrušení a radosti, jak kdyby byly Vánoce. Ano... Až tak :D Bylo to fakt něco skvělýho. Měli jsme lístky na půl 4. (Nic to nestojí, jen jde o to, aby se před monumentem nestavěla obří fronta) A tak jsme čekali na sluníčku, krásný den, holala :D Jak jsme tak čekali, zahlédla jsem Bílý dům. No a moje radost byla ještě větší. :)

Taaak, a bylo půl čtvrté. Vlezli jsme dovnitř monumentu k výtahu. Čekali jsme asi pět minut, než výtah přijel s průvodkyní. Cesta výtahem trvala kolem minuty. Pak jsme vystoupili nahoře u těch malejch okýnek, co jsou vidět z fotek. Výhled na celé město byl super, všechno vypadalo strašně klidně. Až na okna, která nebyla vyleštěná, takže fotky stojí za prd, to bylo vééééélmi krásné. Po 20 minutách jsme sešli pár schodů k výtahům a nastoupili. Průvodkyně nám cestou průběžně přibržďovala výtah, a povídala nám o různých kamenech, které vlastní jednotlivé státy. Zajímavé. Pak nám ukázala největší a nejstarší kámen. No a pak jsme dojeli dolů.

Našim cílem (mimo to koupit si tričko z DC :D) byl samozřejmě Bílý dům. K němu jsme přišli po pár minutách. Desitky policistů hlídali silnice a chodníky před Domem. Nejdál, kam nás pustili, byl plot k pozemku Bílého domu. Mimo toho, jak ta budova vypadá krásně - mnohem lépe než z obrázků, jsem zaregistrovala pár FBI agentů na střeše. Určitě se pohybovali další i na zahradě a kolem domu. Strašná ochranka :D A jinak na zahrádce byla nějaká společnost, co staví altany pro velký akce. Pan Obama totiž pořádal ten víkend VIP Velikonoční párty pro děti. A co mě velice překapilo, byl Zlatý déšť, který si Obamovi pěstují na zahradě. Zní to fakt blbě, ale připomnělo mi to domov. Zlatej déšť jsem celej rok neviděla nikde v USA, jen na zahradě prezidenta :)

K večeru jsme se vrátili domů, kde jsme se koukali na Blind Side se Sandrou Bullock.

Tohle byl vlastně poslední den v DC.

Další den - na apríla (Markovy 13. narozeniny) jsme jeli do státu Maryland do Baltimore na Six Flags. Jeli jsme všechny děti a Honey. Byl to skvělý den plný srandy, horských drah hlavou dolů (nejlepší: Batwings a Superman ride) a bezva hudby (několik koncertů). S Daphne jsme si koupily kostýmy Supermana (já) a Batmana (ona). Koupili jsme si i kápě a procházeli se po komplexu. Hodně lidí si myslelo, že jsme zaměstnanci :D A tak jsme si i na to hrály. Byla jednoduše řečeno prdel :) Na fotkách, které probleskávají, když jedete na horské dráze, jsme dělaly naše superhrdinovské pózy a kdyby ty fotky nebyly tak předražený, tak si je snad i koupíme :D

K večeru jsme dorazili domů utahaní a hladoví.

Později, když jsem ležela na gauči a četla si Wicked, nemohla jsem přeslechnout, jak se rodina Webbů modlí. Modlili se za to, abychom domů další den dorazili v pořádku a taky za mě, aby se mi vydařily poslední týdny v Česku a abych se ve zdraví setkala s mojí biologickou rodinou. Měla jsem v sobě takoej zvláštní pocit. A dost mě to potěšilo, že si na mě takhle vzpomněli. Ona ta víra má fakt něco v sobě, něco, co mě strašně fascinovalo.

Velmi brzo ráno jsme dali Webbům pápá a odjeli jsme z Alexandrie domů. Cesta se zdála mnohem kratší. Kolem desáté večer jsme dorazili k babičce do Hattiesburgu, kde jsme přespali. A další den jsme jeli do Occassions vyzvednout Daphne šaty na prom (maturák). A kolem poledne jsme dorazili domů.

Co vím s jistotou je, že do DC se musím jet podívat znovu, do Six flags taky a zase se setkat s Webbovými - je to skvělá rodina a fakt mi chybí (zní to zvláštně, byla jsem s nimi 5 dní). No jo, tak doufám, že taky budu jednou moct provést mojí rodinku tímhle úžasným městem a ukázat vše, co jsem viděla. Stojí to za to :)

Roční život exchange studenta je zajímavej - v dobrým i špatným. Ono se to blbě představuje, ale když je nuda, tak se dokážu zabavit tak, že se bavím jak nejšťastnější člověk na světě. Člověk si tu rychle najde cestičku jak se samostatně zabavit. Hele, představte si mě se štětcem a barvami. Já?? A takovýhle vymoženosti…

Možná je ten pobyt i o tom najít v sobě skrytý talent, který stejně nemáte, ale prostě si ho vytvoříte, takže ho ve finále máte… třeba když jste unudění k smrti - což se, ruku na srdce, stává téměř denně, když žijete rituálem jako já: vstát brzo, pak do školy, ze školy, úkoly, učení, nějaká ta televizka (na kterou se stejně nemůžu koukat věčně, protože bych se zbláznila kvůli těm reklamám. Každejch patnáct minut, ty vole… A jsou pětiminutový. To mě zabíjí), pokec s dětičkama, ostatními členy rodiny, nonstop psaní sms - už jen proto, že jsou zadarmo, pak internet nebo knížka. Z toho by člověk zcvoknul, že? Tak si jednoho dne Michalka sedla ke stolu, vzala tužku a papír a udělala neuvěřitelnou věc… Věc, která jí nikdy nikdy nikdy nešla. Vždyť já neuměla nakreslit ani blbýho psa! No ale teď, panečku, fakt jsem dobrá :D a srandu si nedělám. Jde mi to. Můj pocit z toho, že umím kreslit, lépe řečeno malovat (protože máchání všemožnejch věcí v barvičkách mě baví víc), je velice hřejivý u srdce, řekla bych :D… Ne zas tak doslova. Ale přecejen :) Tož je to fajné.

Tady aspoň vidíte, v čem je nuda prospěšná.

Další divná věc. Zpívat neumím, neuměla jsem a umět nebudu. Ale když mám takovou tu pravou americkou rýmu a jedeme v autě, kde mě nikdo neslyší, to se mi to pěje panečku. Parádička. A nezní to špatně :)

I když mám pár kil (a pár v tomto případě neznamená 2) navíc, jsem ohebnější než predtím. Ano, podivné… I přes ty špeky, co se mi valí (zatracený hamburgery) z břicha. Tancuju jak super hvězda (teď teda vyjímečně kecam), ale udělám trojtou otočku bez problému.

Začala jsem běhat. První dny mě bolely kotníky. Budu-li upřímná, řeknu, že to je z toho, jak jsem přibrala a vozím si furt zadek v autě, takže moje nohy nejsou zvyklí na takovou váhu. Pokud ale nebudu upřímná, řeknu, že to je prostě nějakej zatracenej error, kterej je vyvolanej globálním oteplováním (média používaj podobně srozumitelný argumenty pro některý věci - aspoň tady v jůeséj - to není z mojí hlavy, já blbá nejsem).

Moje postava se taky rapidně změnila. Před tímhle dlouhým americkým výletem jsem jedla cokoliv, všemožný množství, všemožný míchaniny a nic… Ani kilo navíc. Žila jsem si spokojenej život plnej jídla a super postavy. Pohádka… taky má svůj konec. Jednou a nečekaně ( i když kdo mě viděl, řekl by, že to bylo velice čekané) jsem jedla a jedla - jako bylo mým zvykem - a přibírala na kilech. Ale byla jsem zvyklá jíst, tak jsem jedla, a furt jedla a jedla… A maminka mi říkala, že se mi to po příletu do USA změní. A víte co? Maminky mají vždycky pravdu. Tak cca měsíčně si kupuji nové džíny, protože se do těch starých nenarvu. Kamarád říká, že to shodím. Doufám, že má pravdu, jinak ho zavalím :D Ale abych dokončila myšlenku, s kterou tento odstavec píšu. Dala jsem se na dietku. Ve škole jím zeleninový obědy, k večeři teda mám to, co se uvaří. Ke svačince mrkvička nebo podobná blbost. Vážně pochoutky no.

Mám teď takovej neidentifikovatelnej styl oblíkání. Když šáhnu po teplácích, prostě je na sebe oblíknu a je mi to jedno. Možná je to tím, že tady na Pass High není vyhraněný to, co se může a nemůže nosit, pokud to zakrývá to, co to zakrývat má - ramena, břicho a stehna. Jindy si tu na sebe navlíknu šaty, vezmu boty s podpatky a nějaký sexoš kalhotky a jdu tak do školy. Občas ani nenosím podprsenku, protože mě to nebaví :D (no vyrostly mi tu prsa… myslim teda :D však ono to zas bude v kaďáku, až se vrátím). Řekla bych tomu možná textilní revoluce nebo anarchie šatníku :D

Další věc, a to se vyjímečně týká mého mozku. Jsem chytrej člověk. V Česku obvykle blbá, líná a školou nezaujatá Míša, v Americe bystrá, školu milující a úkoly dělající Mikejla. Angličtina mi jde, konverzace v cajku, žádnej problém, hádat se taky umím, ovládám všechny možný emoce :D. Fajnové! Sny mám výhradně v ájině, a to i, když se mi zdá o Česku. Lehce ironické, že? Přemýšlím taky v ájině a když si volám s našima, občas ani nevím, co melu. V hlavě totální bordel, ale furt zvládám :)

Ohledně mého chování. Dost jsem se změnila. Přinejmenším jsem dospěla - což se tedy od ročního odtržení od domova čeká. Pak je tady jiná podstatná věcička. Nejsem cholerická. Díky tomu, jak musím být tolerantní k mým sourozencům, jsem si vybudovala naprostej nezájem v nějakých konfliktech. Do ostatních věcí se taky už nemotám tolik, nikomu nezachraňuju zadek, nikomu nepomáhám, pokud mě nepožádá. Jsem ke všem taková labilní. Něco jako "mouchy, snězte si mě" ale s jistou dávkou zájmu na tom dobře reprezentovat moji zemi (hluboká myšlenka :D).

Tento svátek je původem z New Orleans. Pokud jste měli možnost vidět "The Princess and the frog" (Princezna a žabák), určitě jste zaregistrovali scénu v nočním New Orleans plném korálků, masek, smíchu, Francie a pití. Ve skutečné oslavě Mardi Gras se k tomu všemu přidává erotika, to se ovšem do filmů od Disney nehodí. Ve skutečnosti se korálky hází z balkónů (anebo na balkón, ono je to fuk) holkám anebo ženám, a ty by měly ukázat prsa tomu, kdo jim hodil korálky. Některé se v podnapilém stavu svlíkaly donaha. Takže o zábavu postaráno, New Orleans prostě žije.

Abych vysvětlila, co Mardi Gras Parade přesně je. Je to oslava. Velká oslava plná smíchu, kterou milují všechny věkové kategorie. Jediné místo (naneštěstí pro ostatní, naštěstí pro mě), kde se to tahle paráda odehrává, je Jižní pobřeží USA.

Než se vrhnu na to, co jsem zažila, asi bych měla říct něco o SuperBowl 2010.

Je to největší šampionát amerického fotbalu ve Státech. 24.1. (na moje narozeniny) náš tým (New Orleans Saints) vyhrál postup do SB asi po 40 letech, takže úspěch jako prase… Vyšlo, že SB budeme hrát proti Colts z Indiany. Colts většinou SB vyhráli. Letos, 7.2. to bylo jinak. Všichni fanoušci byli v černé a zlaté barvě (Saints barvy), někteří slabí jedinci přešli na stranu Colts, takže měli bílou a modrou barvu na sobě. Navíc jsem se vsadila s kamarádem, že když Saints vyhrajou, tak, že si musí oholit hlavu; když prohrajou, tak si musím ostříhat 4 palce (10,2 cm) vlasů. No takže nervy jako nikdy, v náš tým jsem absolutně věřila, ale bála jsem se. A víte co??? Who DAT!!! Vyhráli jsme, přátelé :-) Takže můj milý Dylan si musel oholit hlavu, a taky, že to udělal. Vypadal teda mnohem líp, ale změna veliká. Byl na mě naštvanej, přitom on přišel s tím nápadem. No a tak, aby mu to nebylo líto, jsem šla ke kadeřníkovi a nechala se ostříhat, takže mám vlasy po ramena a ofiny jsem se zbavila.

Teď už ale k zmíněnému tématu.

Jelikož jsme vyhráli Superbowl, tak se to slavilo o sto šest i na Mardi Gras Parade. Místo obvyklých barev - žluté, zelené a fialové - se většina lidí oblékla do zmíněných barev Saints.

Je to promenáda několika (většinou stovky) floats - takových jakoby vozů. Každé na jiné a originální téma vyzdobené. Z vozů házejí korálky, plyšáky, tanga, pití, mince a jiné Mardi Gras suvenýry, sladkosti a růže na křičející davy, co stojí po obou stranách silnice. Letos bylo hodně vozů vyzdobených v barvách Saints - díky tomu, že jsme vyhráli SB! Viděla jsem taky jeden plovák, kde na začátku byla postava Colts probodaná obřími špěndlíky, takže to vypadalo jako WooDoo.

Dospěláci chytali tanga a obří bombarďáky, alkoholickou želatinu (zní to strašně, co?), korálky a růže. Děcka chytali jen korálky, plyšáky, růže, sladkosti a Mardi Gras suvenýry. Jak říkám, každý si našel zábavu.

A to by nebyla pořádná Mardi Gras párty bez zlitých nejen dospěláků, ale i teenagerů. Slyšela jsem taky, že jeden páreček odvezli na policejní stanici, protože provozovali sex na veřejnosti.

Po Mardi Gras Parade, když všechny vozy odjely, zůstal po ulici neskutečnej bordel. Nezávidím lidem, co to museli uklízet.

Blbě se to představuje, to se prostě musí zažít :-)

Čtvrtek, den jako každý jiný, po škole v Boys & Girls Club na konzultaci se slečnou Harris ohledně historie do pěti, pak domů, večeře, dodělat úkoly - pokud jsem je nestihla dodělat v klubu, umejt a spát. Takový normální den.

Dnešek - 4.2.2010 byl jiný. Hned, jak jsem přijela ze školy do klubu, pozdravila jsem Honey (která tam taky dělá konzultace pro její studenty) a zeptala se, jestli můžu jít na basket, byl to celkem důležitej zápas a fakt se mi tam chtělo. Řekla, že se uvidí, že si musíme promluvit. Tak mi vrtalo hlavou, co by to tak mohlo bejt, že by to bylo tak neodkladný a nemohlo to počkat až do druhýho dne, dělala jsem si ty nejhorší představy, co by mohly nastat, protože vypadala dost přísně.

Během konzultace s Harris jsem nemyslela na nic jinýho než na to, co jsem provedla, takže konzultace téměř nanic.

Bylo pět hodin, a odjížděly jsme domů. Fakt mi bylo skoro na zvracení.

Honey mi řekla, že četla můj blog, že si ho přeložila na google (víme, že online překladače jsou strašně neobjektivní a občas vyleze něco, co není vůbec napsáno anebo myšleno). Tak se mi ulevilo, že to bude o blogu. Chtěla jsem se jí zeptat, jak se jí líbí, ale než jsem vůbec otevřela pusu, tak už mluvila ona. O tom, jak pomlouvám její rodinu, že to vypadá, že je nenávidím, že očividně jsem alergická na Daphne a tak. Říkala mi mnohem víc věcí. Už jsem si myslela, že mi jednu dá přímo mezi oči. Bylo na ní vidět, jak je zklamaná, že se jí to dotklo a tak. A to mi bylo hodně líto.

Jsem si vědoma, že jsem o nich nevyprávěla nejlíp. Ale není to vlastně o nich, je to o tom ROZDÍLU, co je mezi námi a USA. Je to o tom, že oni dělají to, na co NEJSEM zvyklá, tak je jasný, že se mi to NELÍBÍ. Každopádně jsem tolerantní a vždycky jsem byla.

Nejsem k rodině fake, ale přece jim nebudu říkat věci, co se mi na nich nelíbí, to je o TOLERANCI. Naučila jsem se tu mít nervy ze zlata, brát vše s chladnou hlavou. Znám i pár exchange studentů, co rodinu vyměnili kvůli blbostem, které tu já zažívám často anebo častěji než v Česku. Furt si někdo myslí, že nejsem tolerantní člověk? Nebo že nerespektuji rodinu a jejich pravidla???

Ale zpátky k problému.

Nevěděla jsem, jak se můžu omluvit. Ono ani pořádně nebylo za co. Měla jsem názor, který jsem publikovala, měla jsem možná i trápení a potřebovala si postěžovat.

Každopádně moji kamarádi ví, že rodina LeBlanc je skvělá a je jen málo takových bez ohledu na to, jaké mají chyby. Mám je ráda. Líbí se mi tu, to víte všichni. A kdyby to nebyla pravda, tak všem nenalhávám, že se mi domu nechce, nebo jo? K čemu by mi to bylo?

Tahle rodina je daleko lepší, než mají někteří moji kamarádi (nebo měli). Ale proč bych psala o tom, že jsou furt fajn a úžasní, když tu jsou i problémy, o kterých se čte líp, protože ukáží ty ROZDÍLY? Kdybych psala furt o tom, jak je mám ráda, nebylo by to pro nikoho tak zajímavý a nebylo by to přínosem pro další (nebo budoucí) studenty. Některé věci, co jsou pro mě šílený přijdou jim normální a naopak. Tak to prostě je. Já jen chtěla ukázat, jak oni žijou. Nechtěla jsem pošpinit přímo mojí rodinu, jen jsem chtěla POUKÁZAT na to, jaký ROZDÍL je mezi našimi zvyky a jejich.

Schválně jsem si přeložila pár mých článků do angličtiny a četla si je. Zní to fakt hůř a jsou tam použitý špatný slova, která nevyjadřují to, co jsem skutečně napsala. Možná v tom je celý ten problém.

Co z toho vyplývá? Nevěřte na 100% google překladači a vy, čtenáři, nemyslete si nic zlého o mojí hostitelský rodině - je to jen o tom, že žijí JINAK než my. Nejsou špatní. Jsou mnohem lepší než ti, kteří mají někteří ostatní studenti s kterými jsem v kontaktu. Taky ale nejsou perfektní - nikdo není perfektní!

Tenhle název je trošku zavádějící, protože nové pololetí začalo už 5. ledna. Píšu o tom až teď z jednoho prostého důvodu - a sice proto, že jsem chtěla vědět něco víc o učitelích a o tom, jak obvykle jednotlivá hodina probíhá.

Tak začneme první třídou - Marine Science (věda o moři, mořská věda, nazvěte si to jak chcete :P)

Tuhle třídu jsem si zvolila už před začátkem roku s tím, že to bude zajímavý. Navíc mi bylo řečeno, že v druhé polovině semestru máme chodit k zálivu dělat experimenty a chodit plavat, pozorovat všechny různý blbosti a potvory. Tak jsem si řekla, že prvních 9 týdnů si to odbydu teorií a pak nastane zábava.

Ještě než přestoupím k popisu třídy a učitele, tak bych se měla o něčem zmínit. Jak jsem řekla, tuhle třídu jsem si vybrala na začátku srpna - před začátkem mého studia na Pass high. V té době to měl učit kantor, co je jeden z nejpřísnějších na škole, nemá rád Evropany kvůli svý babičce a tak. Docela jsem měla bobky, ale řekla jsem si, že do toho půjdu, že když už jsem tak daleko, tak si vyzdvihnu svoje sebevědomí tím, že se nad ním, a jeho urážkama na Starý svět, povznesu a budu ignorovat urážky, který rád mele. (Bývalá exchange studentka z Německa si toho od něj vytrpěla dost, měla ho na chemii, ale taky si řekla, že takovou radost mu neudělá, že třídu nezmění). Tak jsem na to chtěla jít podobně.

Třída mi zůstala, ale učitel se změnil. Těžko říct, jestli mi spadl kámen ze srdce anebo jsem byla naštvaná. Možná tak nějak obojí.

Poslední věc, než přejdu k popisu - slibuju, že to je už poslední odstavec J (ženský jsou strašně ukecaný :-D) - je, že ten americkej školní systém je v něčem uplná lama. Ale fakt totálka… V Česku to probíhá tak, že budoucí učitel si zvolí předměty, který by chtěl učit a ty předměty taky studuje, že? Tady? Prdku… Tady je prostě jedno křídlo vejšky pro učitele, kde se učí ani nevím co, a docela by mš zajímalo jak moc zabíhají do detailů - asi moc ne. Mají prostě "všeobecný přehled". Nepochopim… Takže tady to funguje tím způsobem, že učiteli se přidělí určité třídy, které učí. Když dám docela bláznivej příklad, ale pravdivej, tak je to moje hostitelská máma. Minulý semestr měla Psychologii, Sociologii, Angličtinu 1, 2 a 3, Dějepis a Zeměpis. Tenhle semestr má Matematiku, Geometrii, Španělštinu 1 a 2, Angličtinu 1, 2 a 3. Sama říkala, že Španělštinu umí tak nějak, takže se o prázdninách šprtala a poslouchala různý cédéčka. Tak to vidíte. A my se divíme, proč jsou Amíci blbí… Jde to od učitelů - od zdroje, který by měl být pohonem pro vzdělání a ne šíření věcí, kterým sotva kantor rozumí.

Tak a teď už vážně k věci. J Vyfasovala jsem docela fajn učitelku. Je to Asiatka z Filipín, učí 21 let, v Americe je 4 roky - 3 roky ve Virginii a prvním rokem v Mississippi. Má strašně silnej přízvuk, takže jí je občas blbě rozumět, navíc mluví i rychle. Já jí rozumím asi ze třídy nejlíp, možná je to tím, že obě jsme cizinky. Ethan - můj spolužák - mi řekl, že je rád, že nemám tak silnej akcent, že by mě musel zabít. Tak tím mě pobavil, potěšil a já nevím co ještě. J

Takže Lou Richardson je docela fajn baba, má smysl pro humor, a má fakt pochopení a je hlavně laskavá. Byli jsme si liný psát výpisky, tak nám vytiskla její osobní. Tak si nemusíme ani psát. Koukáme na videa a ke konci hodiny jdeme do laboratoře dělat pokusy. Dokonce nám minulý týden pustila Příběh žraloka - ten kreslenej film. Říkala, že to je o oceánu. :-D Asi se jí nechtělo učit nebo nevím J

Třída má okolo 20 lidí a 68°F, takže plná a mrazivá :-D

Možná by Vás zajímalo, co se tam učíme. Začali jsme Titanicem, pak jsme přešli k ponorkám, robotům, sonar, potápěčskému vybavení. Brali jsme i historii jednotlivých podvodních zařízení. Taky několik významných jmen v dějinách potápění. Pak jsme přešli na trošku matiky - na metrický jednotky. U tohohle bych se zmínila, že Amíci chudáci nemají stejnou měru jako většina světa (asi maj za potřebí bejt něco extra :-D), tak z toho byli vcelku zmatení. J Teď bereme jednotlivý typy pláží, co obsahujou, živočichy v jednotlivý hloubce, tlak ve vodě, proud, vlny a plno zajímavejch věcí. Kéž by byla nějaká mořská střední u nás v Čechách - lepší, než účtovat :-D (doufám, že tohle si žádná z profesorek nečte, jinak mě čeká po návratu větší peklo, než si představuju).

Jinak hodina - klasika-> 7:55 zvoní, pak je hlášení ředitelky, pak následuje Channel One News (zpravodajský kanál pro studenty) co mi už leze na nervy a pak - cca od 8:15 začínáme s výukou. Končíme v 9:43 (ale maturanti odchází v 9: 38 - takže nemusím stát ve frontě v jídelně, když si chci koupit chipsy nebo něco podobnýho z čeho se rychle nabíraj kila). Máme přestávku do 9:53, pak jdeme do tříd (překvapivě). V 9:58 se rozjíždí nová hodina.

Původně jsem měla mít History's Mysteries (Záhady historie). Zní to báječně, ale pohled na moje tělo do zrcadla zas tak báječný není, tak jsem oželila mojí touhu dozvědět se něco tajuplnýho a vzala si zase Dance class (tanec) u Natalie Skinner s nadějí, že shodím nějaký to kilo nebo si přinejhorším aspoň udržím váhu. O tý třídě jsem už psala, o učitelce taky. Spolužáci jsou tenhle semestr ale víc schopní, flexibilní a celkově se s nima tancuje líp než s těma prknama, co jsme měli v prvním pololetí. Tance a choreografie jsou tím pádem víc záživnější a baví mě to víc J Navíc nás tam není tolik jako minule, takže jde všechno o to rychlejš a bez zbytečnejch keců. Tak se mi to líbí.

Třída trvá do 11:30 (pro nás samozřejmě platí jedno příjemné pravidlo, že můžeme opustit třídu 5 minut před zvoněním a v klidu a bez front - ano, opět ), pak je oběd do 11:58.

Třetí hodina začíná o 5 minut později v druhém patře u Annie Nettles, kde mám Art I. (malování). Popravdě řečeno nějak mě to chytlo a nemůžu říct, že jsem loser. Moje kresby se mi docela líbí. A je to divný, protože jsem nikdy k malování ani kreslení vztah neměla, ani nemám hezký písmo… Asi je se mnou něco blbě nebo nevím, každopádně me to chytlo J.

Slečna Nettles je těžce ukecaná ženská. Její styl oblečení se rovná ohozům Květinových dětí - takže strašnej hippiesák, prosazuje mír a takovýhle věci. No šílený, ale i tak je fajn. Akorát si z ní dělá jedna černá skvadra (to asi zní rasisticky…) dělá v jednom kuse srandu, tak mě to trošku vytáčí. Je nás tam vcelku asi 20, ale většina je NAŠTESTÍ normální.

Zvoní zvonek, crrr (ten zvuk bych Vám přála slyšet, zní to jak, když se jídlo ohřeje v mikrovlnce, takhle podobně a otravně to pípá), a je 1:37 a jde se na poslední
hodinu na US History Since 1877 (Historie Spojených států od r. 1877). Učitelkou je slečna Larrisa Harris. Absolutní eso mezi učiteli na škole a i ve státě! Navíc má ráda exchange studenty, takže mě tak nějak poprosila, abych šla k ní do třídy - že jim budu moct říct něco o naší zemi, jak to bylo ve světových válkách a tak… Je to čerstvá babička, takže jí je něco kolem 50 let. Hodiny dělá fakt zajímavý svým přednesem - dává do toho všechno a je to úplně vidět, jak si to užívá. Málokterej učitel je po obědě schopnej bejt plnej takovýho nadšení jako ona. Moc jsem si jí oblíbila, je fakt úžásná, ochotná pomoct, není nikdy protivná a vždycky najde nějakej způsob jak něco vyřešit.

Její hodina začíná v 1:42 a trvá do 3:15 (maturáčkové miláčkové opět mizí dřív, jak já to pravidlo žeru :-P). Začínáme "Daily Warm-Up" což je něco jako denní zahřívačka. Pak chvíli opakujeme to, co jsme probírali předchozí den, a pak se vrhnem na výklad, děláme si poznámky, koukáme na obrázky, mapy a takový věci, který mi fakt pomáhaj si líp všechno představit.

Její poznámky a výklad mají hlavu a patu, dává nám k tomu docela živě představitelný příklady a tak. Bohužel i tak je to pro mě dost těžká třída. Je to přecejen o jiném kontinentu, o kterém jsem měla napsáno minimum stránek z celého sešitu dějepisu v Česku, takže se mi to blbě učí, když jsem to nikdy pořádně neslyšela, takže s tím nejsem tak zžitá jako spolužáci. Ale tak zatím to nějak dávám a zvládám. Určitě to bude lepší, akorát se s tím musím zezačátku poprat.

Tak mi přejte štěstí, snad mi to helpne J

Konečně jste se dočkali :-) Moc se omlouvám, že jsem to oddalovala. Nenašla jsem si dostatečný čas na to, abych to dala dohromady jedním dechem, protože, když to ukládám a pak připisuji, tak je to o ničem a vypadnou mi podstatné věci.

Už první věc mi příjde mírně retardovaná, a přijde mi retardovaná už od tý doby, kdy jsem to poprvý slyšela. Vánoce poránu. Bez žádný Štědrovečerní večeře. Prostě probudit a letět ke stromečku jak blbeček. Vám to nepříjde divný?

24. prosinec jsem strávila s rodiči na Skype, kdy jsem se koukala na dárky, jak si je bráška rozbaluje. Taky dostal nějaký z Eméééériky, tak měl radost. Pocity: bylo mi strašně úzko, fakt jsem se držela, abych nezačala bulet předevšema. Nechtěla jsem jim ty Vánoce kazit.

Až tady jsem si uvědomila, jaký to má v sobě kouzlo být s rodinou. V minulosti jsem to neřešila. Teď jsem to i vyžadovala. Stýskalo se mi po těch našich zvycích. A pak mě na facebooku dostali puberťáčci blbečci, co si dali status typu: "tak jsem si rozbalil dárky, díky JEžíšku. Teď rychle vypadnout za kámošema a pak se jít ožrat do klubu". Dost mě to naštvalo, Ty děcka (někteří už i papírově dospělí) si prostě neváží toho dne, kdy by měli být s rodinou a ne nikde jinde. Tak o čem ty Vánoce jsou? O rozbalení dárků a jít se ožrat? Nebo o tom, že jste s lidmi, které milujete?

Abych přešla k mým Vánocům 2009. Ráno mě vzbudili v půl 8. s tím, že v 8 půjdeme ke stromečku - nebo spíš ke stromečkům. Tak jsem vyskočila z postele a začala se rychle oblíkat, dělat něco s vlasama a tak. Asi za 10 minut do mýho pokoje vrazila ségra, že je zbytečný se oblíkat a líčit, tak ať už jdu. Všichni tam byli v pyžamech a vypadali fakt strašně. Přišlo mi to nepřirozený. Ani se neučesali. Někteří si ani nevyčistili zuby No prostě divný.

Nejdřív jsme dostali ponožky, co visely nad krbem. Normálně se do ní dávají sladkosti a nějaký drobný věci jako je drobná hygiena apodobně. Já tam našla kupu bonbonů a sušenek :) pak nějakou tu hygienu a taky dárkovou kartu do kina na film a občerstvení. A to se hodí, protože kino stojí daleko víc než u nás a za malej popkorn tu chtějí asi 150 korun v přepočtu. O pití ani nemluvím...

Pak jsme my - děti - dostali 100 dolarů od dědy (je dost zazobanej no) a vánoční pohled třeba 100 let starej. Takže má asi velkou cenu a on je pro nás koupil. Fakt mi to udělalo radost.

Pak jsme se vrhli na dárky. Asi by Vás zajímalo, co jsem dostala. No dostala jsem 50 dolarů od rodičů, pak nějaký oblečení, mapu Spojených států se čtvrťáky jednotlivých států, boty, Monopoly Čaroděj ze země Oz a Lipo postavičky Čaroděj ze země Oz. Asi Vám dojde, že Čaroděj ze země Oz je moje úchylka už odmala :-)

S dárky jsem byla dost spokojená.

Od našich z Česka jsem dostala peníze (protože je blbost něco posílat, když si to povezu zas domu...) a koupila jsem si lístek na Lady Gaga do New Orleans na 27. prosince. Lístky byly vyprodaný během 30 minut, takže jsem měla dost štěstí, že se nám to s kamarády povedlo:-)

Mohla jsem si vlastně koupit cokoliv, na takhle velkým koncertu jsem nikdy nebyla a ani jsem nemohla, naši mi to nemohli zakázat, tak i kvůli tomu jsem si koupila tohle. Ale hlavně jsem z LG hotová :-)

Zapomněla jsem Vám říct, že jsem taky přinesla nějakou tu českou kulturu sem do Emééériky! Na Vánoční oběd jsem udělala bramborovej salát. No to bych nebyla já, kdyby se něco nepo.... :D Vařila jsem brambory, ani jsem je nevařila dlouho, ale prostě mi v tom varu explodovaly. Sundavání slupky bylo fakt umění no. Pak se mi připálila mrkev, protože já blbá koupila strouhanou. No tak jsem odřezávala černá konce jednotlivýho kousku mrkve. Výborný! Hrášek jsem taky koupila blbej, ale ten se mi podařilo dát do dobrýho stavu. Dala jsem tam cibuli sladkou, protože jinou jsem doma nenašla. Místo Gothaje jsem tam nakrájela párky :D a dala jsem tam fancouzskou hořčici :D Ale když jsem to smíchala s majonézou, tak to bylo fakt dobrý. A amíci to snědli hned teda!

Babička mi poslala cukroví, tak jsem jim po obědě dala taky ochutnat. Banánky hned pryč, rumový kuličky taky, perníčky jakbysmet a zůstalo mi jen to, co jsem si potají ukradla a odnesla do pokoje, abych z toho taky něco měla.

Posledních pár vět k Vánocům. Dárky tu strašně řeší. Kupují jich hafo, utrácej majland. Kdyby nebylo typickejch americkejch Vánoc, tak jde světová ekonomika k ledu, to je úplně jasný. Ve zprávách to rozebírali a říkali, že podle statistik normální průměrná rodina utratí dohromady kolem 70.000 korun za jednoho člena jen na Vánoce. A to tu je plno chudých rodin... Docela mě to šokovalo no. Děcka dostanou všechny možný kraviny, takže doma hned bordel a tisíc novejch věcí, který se musej uklízet. A jelikož je moje rodinka k úklidu těžce labilní, tak tetka Míša to všechno bude uklízet a skládat hračky na nějaký místo, aby to nikomu nepřekáželo v cestě. No paráda, to Vám povím. Kam mám sakra hodit vojenskou výbavu pro toho malýho, když vím, že si s tím už nikdy hrát stejně nebude?

Teď k Lady Gaga. Ten, kdo jí nemá rád, tak ať tenhle sloupec přeskočí ;-)

Natěšená jak mimino, šla jsem v 1 odpoledne data 27. prosince k ségře do baráku, kde jsme se měli sejít se 4 dalšími kamarády a připravit se na koncert. Samozřejmě se to neobešlo bez nějakého toho outfitu, který jsem si koupila několik dní předtím. Koupila jsem si fialový tričko, fialový silonky, takovou neobvyklou černou minisukni a pásek. Vzala jsem si kozačky, co jsem dostala od Honey k Vánocům. Kolem třetí jsem si začala dělat vlasy. Udělala jsem si tu její slavnou mašli. Byla to teda dřina, ale nakonec se to povedlo. Pak jsem si udělala makeup včetně jejích minirtů. V pět jsme odjeli směr Lousiana. Koncert začal v 7:30 večer. Předkapelou byl nějakej rockovej blázen, co vypadal jak kulturista, ale měl kozačky s vysokejma podpadkama. Zpíval božsky, ale mluvil jak dlaždič. Za každým slovem "shit" anebo "fuck". Pak nastoupil ten černej týpek Jason Derülo, jeho největší hit je prozatím Whatcha say. Určitě ho znáte. Na koncertu si to dost vyjížděl a skvěle nás naladil. Po devátý večer přišla na scénu Lady Gaga. Všichni řvali jak pomatený, některý se tam i rozbrečeli. Jedna holka tam skákala jak prdlá, že uvidí Lady GaGa naživo :D Fanoušci jak mají být. Pak se konečně objevila. Je to krásná ženská se super postavou, pořádně to tam rozjela a dost si to tam užila. Na podiu ukázala maximum jak z pěveckýho, tak i z tanečního a kostýmovýho pohledu. Úplně jsem roztávala. Jo a jen tak mimochodem, měla na sobě tak vykrojenej kostým, že je blbost, že by mohla mít penis, jak to o ní říká bulvár. Taky se jim tam pěkně vysmála. Ale to nebudu říkat jak, kazila bych čtenáře :-)

Show skončila kolem půlnoci.

Po koncertě jsme jeli do Waffle House (kterej fakt nenávidím, ale v tu chvíli bych snědla i kočku :D). Tam byl jeden číšník - evidentně 4%ní, strašně záviděl, že jsme byli na Lady Gaga. Jmenoval se Faith - jeho mamina asi dopředu věděla, že s jeho orientací to asi nebude normální.

Kolem půl 2. jsme konečně dorazili do Mississippi. Hlava nehlava, vlasy nevlasy, make up nemake up, zalehla jsem a všechno mi bylo jedno.

Narovinu mi řekli, že žádnej alkohol a že mě nikam nepustí na oslavu, protože je to dost nebezpečný. Tak jsme měli párty u nás v domě. Každý dítě si pozvalo svoje kamarády. Já si pozvala jen dva - Jessicu (mojí nejlepší kamarádku, s kterou trávím všechen volnej čas tancováním nebo ježděním na koních) a Honzu - kterého znáte už z předchozích článků.

Honza dorazil kolem pátý odpoledne, tak jsme chvíli zevlovali a jen tak si povídali, hráli monopoly a povídali si. Postupně přicházeli další. Pak jsem Honzu naučila London Rummy, pak jsme si všichni zahráli společně Last Word. Hrálo nás to asi 12 lidí. Pak konečně přišla Jessica.

Asi kolem 8. večer jsme šli natáčet videa s Jessicou a Honzou, no byla prdel prostě :)

Pak se ke mně do pokoje přesídlili všichni teenageři, takže tam bylo plno.

V 10 jsme začali bouchat rachejtle a bouchačky.

Nakonec jsme propásli i tu půlnoc, protože jsme hledali kanál s odpočítáváním a než jsme ho našli, bylo už 2 minuty po Novém roce.

Až všichni zalehli, zavřeli jsme se my 3 v pokoji a hráli monopoly. Honza vytáhl Becherovku a lili jsme to s Colou. Nebudu Vám kecat, že jsem nic nepila. No a co, nic se nestalo, nikdo se to nedozvěděl. Sranda se stala srandou ještě větší...

Docela mě ale naštvalo, že jsem neviděla moc rachejtlí ze sousedství. Nějak to tu asi neřešej. Někteří dospělí dokonce i usnuli před půlnocí. Tak to mi přišlo taky nahlavu. Silva jsem si užila, užili si ho i moji kamarádi.

Nicméně musím potvrdit fakt, že můj minulý Silvestr byl nejlepší, který jsem kdy zažila. Jsem ráda, že jsem to letos oslavovala trošku jinak a "nezáživně", aspoň se u mě potvrdil fakt, že český svátky a oslavy jsou daleko lepší než ty americký :-)

****************************************************************************

Zacnu patkem, kdy jsem obdrzela obalku, kde me zvali na den otevrenych dveri na jednu vejsku. Nevim, jak se jim dostalo moje jmeno ani jak se jim doneslo, ze bych chtela studovat vejsku tady v usa. Ale bohuzel se jim uz nedostalo, ze tu nemuzu maturovat, takze by me stejne neprijali. Jedna se o University of Southern Mississippi v Hattiesburgu. Meli otevreno i v nedeli, coz vetsina ceskych skol nedela.

V sobotu nam bourka (na muj nazor dost prehnana) znicila vodni trubky, takze jsme se nemohli koupat. Tak jsem sla v ty sileny bource asi 100 metru k Daphne do baraku, abych se mohla umejt tam (navic nam nesel net, tak i proto jsem odesla kolem v pul 11 vecer). Tech 100 metru bych normalne dala tak za minutu nebo 2. Ale ja se tam placala asi 15 minut. Zaborovaly se mi nohy do bahna. No strasnej boj, kdyby me nedo videl, tak se mi vysmeje. Nicmene jsem se probojovala az k Daph. Tam jsem nakonec i prespala, protoze v nedeli rano jsem mela domluveny skype hovor s Vitkem uz v 7 rano. No noc bezesna, taky jsem tak rano podle toho vypadala. Po volani jsem sla zpatky k nam do baraku, bahno uz nastesti nebylo tak strasny, takze jsem nebyla ani tak spinava. Rychle jsem se oblikla a vyrazili jsme na "vylet" nejdriv do Hatties.

Vejska to byla fakt nadherna, bohuzel jsem nechala fotak doma a nenaby(i)la si mobil, tak nemam ani jednu fotku. Vypadalo to fakt jak z tech americkejch filmu, a to mi pak Honey rikala, ze je to jedna z nejhorsich vejsek vubec. Vypadalo to, ze maji o me velkej zajem, ale Mrs. Broadway ma proste debilni pravidla ohledne graduace, takze se zadny studium tady nekona... / aspon dokud si neudelam maturu v Cesku.

Potom jsme jeli do Gautier. Tam jsem se seznamila s rodinou... Furt se tu seznamuju s cleny rodiny. Je to nekonecny. A neni se ani cemu divit. Roddyho mama ma 20 sourozencu, a ti maji taky svoje deti - vetsinou tak 3 nebo 4. Takze si umite predstavit kolik lidi to asi muze bejt. No urcite, kdyz to sectu i s rodinou Honey, tak to dava neco pres 150 lidi. Navzajem se ani poradne neznaj. Kdyz jsem tam prijela, tak delali jakoby m znali uz leta, pozdravili me a obejmuli. Tak jsem se podivala na Honey a ptala jsem se ji, jestli me znaji. Ona se zacala smat a rekla, ze ne. Ze si mysli, ze jsem jedna ze sestrenic.

Pak jsem se teda predstavila. Byli strasne zvedavi - chteli vedet vsechno o Cesku a jak to tu zvladam a bla bla bla. Tak jsem mluvila a mluvila... O tomhle vypravim skoro porad, takze uz to mam jako naucenou frazi.

Rekli mi, ze Biloxi - mesto asi 20 minut od nas - bylo v 80. letech osidleno Slovaky a Cechy. Docela jsem tomu verila, protoze tam casto nakupuju a videla jsem tam cesky prijmeni a slysela jsem i cestinu. Myslela jsem si ale, ze mi hrabe - prislo mi to jako blbost. Ale blbost to asi nebyla.

Pred pozdnim obedem prislo na radu modleni - pripadam si tu fakt jak idiot, ze jsem neverici, protoze tady veri 95% vsech Americanu. Po rikani toho, jak jsme strasne vdecni tomu, ze mame penize na jidlo, jsme se konecne vrhli jist. Yum, bylo to fakt skvely, vsechny druhy masa a vsemozny prilohy, salaty, deserty a taky nejaky ty americky specialitky.

Po obede jsme sli do obyvaku - sel tam "santa" a vsechny deti. Bylo nas tam asi 25 deti. Santa nam rozdal ponozky, v kterejch byly sladkosti, nejaky drobny veci jako je sala a podobne. Bylo to fajn. Dostala jsem docela hezky klapky na usi, to me fakt potesilo. :) akorat je tu nemam kdy nosit, protoze tu nemrzne :(

Asi ve 4 jsme sli k vode - to jsem vam zapomnela napsat: ten dum byl na plazi. Jeli jsme na lodi k molum a tam jsme rybarili. Clovek by nerek, ze me to bude bavit. A dokonce jsem chytla rybu :) Teda nebyl to zadnej zazrak a ani nevim, co to bylo, ale ten pocit byl skvelej :)

Kolem 6. hodiny vecer jsme se vydali domu.

Když to shrnu - skvěle ztrávený čas; a pokračující skleróza v tom, kdo je kdo a jak se jmenuje...

Všude v Americe jsou školy zavřené na celý týden - důvodem jsou prázdniny. Tohle volno se plánuje vždy týden, kdy je čtvrtek čtvrtým čtvrtkem v listopadu. A proč zrovna tenhle den? Čtvrtek je známý jako Den Díkůvzdání (v USA, v Kanadě je to druhé pondělí v listopadu), kdy prvni angličtí usedlíci nebyli dostatečně připraveni na tuhou zimu na novém kontinentu a Indiáni jim pomohli přežít. Dodnes se vzpomíná na těch pár lidí a vzdává se díky za poskytnutou pomoc.

Od neděle mi bylo tak nějak divně, něco na mě lezlo. To trvalo až do soboty. Takže moje prázdniny jsem trávila doma uklízením, spaním, koukáním na filmy a čtením pohádek dětem.

Ve čtvrtek 26. byl Den díkůvzdání. MJ, Hayden a Roddy vstávali už asi v 7. Jeli na krocana k Roddyho rodině do Lousiany. My - já, Honey a Bones (její táta), Daphne, Cody a Mark - jsme jeli k Honey babičce. Vstávali jsme asi v 9, v 10 jsme jeli směr Hattiesburg. Kolem 11 dopoledne jsme se tam sešli s Honey sestřenicí a její rodinou, takže nás tam bylo hafo. Přesně ve 12 jsme se pomodlili nad jídlem, já teda mlčela, nevěděla jsem, co se říká. Propásla jsem i amen jen tak mimochodem :D Pak jsme se pustili do jídla. Krocan s nádivkou byl výborný, vajíčkový lodičky taky, brusinková omáčka skvělá, dýňovej koláč nechutnej a můj bramborový salát ušel. Toť zhodnocení jídla. Přecpala jsem se neskutečným způsobem. Všichni jsme měli břicha jak airbagy J Asi kolem 2. hodiny odpo jsme jeli za Jo, což je Honeyina druhá babička co taky bydlí v Hattiesburgu. V šest jsme přijeli domů, všichni stále přecpaní a unavení z nicnedělání.

V pátek - Black Friday - jsem vstávala ve 3 ráno a to z jednoho prostého důvodu. V USA se na tenhle pátek zblázní všechny obchody - s oblečením, jídlem, elekrtonikou a vším možným. V tenhle den jsou neskutečný slevy anebo akce kup 1 a dostaneš 2 gratis. V půl 4. ráno, celá rozespalá, jsem jela s Honey na nákupy. Ve 4 otevírali Belk - obchod s oblečením, kosmetikou, botami. Měli tam fakt velký slevy třeba kabát ze 70 dolarů stál jen 25. Ve 3:50 jsme zaparkovali na skoro zaplněném parkovišti plným aut. Stoupli jsme si na konec fronty, která byla dlouhá asi půl kiláku a čekali, až se otevře. Ten den (spíš noc) byla neobvyklá zima - byly 2 stupně nad nulou, což je tady pokládáno za velký extrém. Přesně ve 4 se otevřely dveře a lidi se začali cpát dovnitř. A teď, až v tom světle zevnitř, jsem to viděla. Většina lidí byla v pyžamech, žabkách a rozcuchaných vlasech. Jedna paní na sobě měla dokonce pleťovou masku :D Zjevně nestíhala…

U bot se strhla docela pěkná rvačka o boty. Byly zlevněné z 89 dolarů na pouhých 19 dolarů. Honey potřebovala pár pro mě k Vánocům a pár pro Daphne. Díky tomu, že obě máme nohy jak Popelky, nebyl problém najít boty, co nám sedí. Nebyl to problém v tom, protože nebyla velká pravděpodobnost, že nám je někdo stopí, i když tam byla asi stovka lidí. Problém byl v tom, že jsme se nemohly procpat k botám. Po několika minutách se nám to ale podařilo.

Pak jsme navštívily mnoho dalších obchodů, kde se prakticky dělo totéž. V 8 ráno jsme se vrátily domů, zalehly do postele a spaly až do 3 odpoledne.

Ten den jsem našla upomínku ve schránce. Byla to upomínka ohledně mého kdysi dávného "ošetření" alergické reakce na mosquito. Jak jsem zmínila před pár měsíci v jednom článku, doktor se o mě nijak zvlášť nezajímal. Dvakrát mi prohmatal tu nechutnou bouli, zeptal se, jestli mi není nic jinýho, změřil mi teplotu, napsal nějaký prášky a to bylo celý. Pak jsem jela do školy. V téhle upomínce stálo, že jsem nezaplatila za ošetření. Prosím Vás, přátelé, teď si radši sedněte na zadky a pořádně se hoďte do klidu… Cena byla překvapivá… Tak já vám to povím… Dobře, stálo to 584,80 dolarů. Pro ty, co se neorientujou v kurzech… Dejme tomu, že 1 dolar je 20 korun - někdy je to 17, někdy 18… tak to zaokrouhleme… Po vynásobení se dostaneme na číslo 11 696. Že kecám? Tak to teda ani náhodou… Ano. Za pitomé "ošetření" - nebo spíš prohlídku - musím zaplatit tolik. A důchodci u nás v Česku nadávaj za pitomejch 30 korun…. :D Naštěstí moje agentura má na starosti moje zdravotní pojištění, tím pádem mi i proplácí všechno, takže - doufejme - že zacáluje i tohle. Všichni víme, že USA mají bordel ve zdravotnictví, ale až takový?

V sobotu začala vánoční sezona. Všichni v sousedství zdobili domy zvenku i zevnitř, všechno pěkně přeplácaný, kýčovitý… Typická Amerika. J

U nás to teda taky svítí jak na didžině, před barákem máme nafouknutý 3 soby a santu. Bože, je to tak strašně hnusný. :D
Postavili jsme vánoční stromečky - no spíš stromy. Jeden v obýváku a druhý na chodbě u mých dveří od pokoje. Dali jsme "santovu sukni" pod oba kmeny a pověsili 6 ponožek (= 6 dětí) nad krb.

Máma začala balit dárky, které zatím koupila. Jelikož nenutili děti věřit v Santu, máma dala zabalené dárky přímo pod stromek. U LeBlanců každý koupí jeden dárek každému z rodiny a na dárek se napíše pro koho a od koho ten dárek je. Docela se mi tahle tradice nelíbí, jsem tak nějak zvyklá na to, že u nás doma "věříme" v Ježíška, dárky dáváme pod stromek až po večeři 24. prosince a nepíšeme od koho dárek je. Tak se mi to líbí - nebo jsem na to tak zvyklá, že se mi nelíbí tradice mojí hostitelské rodiny? No každopádně teď už tam je dárků čímdál tím víc. Podle mě je pošahaný na dárky koukat 4 týdny před Vánoci. Nevím, jestli to pochopíte, ale teď, když už tu pomalu jde do tuhýho a já nebudu s mojí rodinou na Vánoce, začínám mít pěkný vánoční depky… Třeba se vzpamatuju… Mám na to měsíc…